2 Korozní vlastnosti materiálů

Pojem koroze kovů lze charakterizovat jako samovolné, postupné a nevratné znehodnocování materiálů a to chemickým nebo fyzikálně chemickým působením okolního prostředí za určité teploty a tlaku. Může probíhat v atmosféře nebo jiných plynech, ve vodě a jiných kapalinách, zeminách a různých chemických látkách, které jsou s materiálem ve styku. Toto rozrušování se může projevovat rozdílně; od změny vzhledu až po úplný rozpad celistvosti.

Dle podstaty lze korozi rozdělit na dva základní druhy:

• chemická,
• elektrochemická.

2.1 Chemická koroze

Chemická koroze probíhá v nevodivém prostředí a jedná se o samovolnou interakci kovu s korozním prostředím, při které oxidace kovu a redukce oxidující složky probíhají současně. Její základní příčinou je termodynamická nestálost kovů v různých prostředích, spojená s přechodem kovu do stálejšího stavu zplodin koroze. Samovolný proces koroze bude probíhat za podmínky, že ΔG_T < 0. V opačném případě, tedy při ΔG_T > 0 je proces nemožný.

Nejvíce rozšířená je chemická koroze kovů v plynech za vyšších teplot. K tomuto ději dochází v prostředích obsahujících kyslík, oxidy uhlíku, síry nebo i v dusíku či v halogenidech. V průběhu chemické koroze dochází k vytvoření korozních produktů přímo v místech, kde k reakci došlo. Na jejich jakosti a možnosti průniku korozního prostředí vrstvou korozních zplodin závisí jejich další růst a tím i rychlost koroze

2.2 Elektrochemická koroze

Elektrochemická koroze probíhá na rozdíl od chemické v elektricky vodivém prostředí – v elektrolytu, nejčastěji ve vodě, půdě, vlhké atmosféře atd. Korodující kov Me představuje anodu, na níž probíhá anodická reakce (oxidace), která vysílá do roztoku kladně nabité kationty Me^z+ podle zjednodušené reakce:

                                                                                                    Me → Me^z+ + ze^-            (1)

Touto reakcí se v anodě hromadí elektrony, jež nemohou samy vstoupit do elektrolytu a udílejí anodě zápornější potenciál tzn., polarizují ji. Kovovým spojením tyto elektrony proudí ke katodě, kde způsobují redukci oxidačního činidla neboli depolarizátoru. Tato reakce se proto nazývá depolarizace. Obě reakce jsou na sebe vázány tím, že množství produkovaných a spotřebovaných elektronů musí být stejné, tzv. reakce „spřažené“.

Elektrický okruh je uzavřen jednak kovovým vodičem, kterým prochází elektrický proud, jednak elektrolytem, jímž jsou přiváděny ionty s elektrickým nábojem. Přerušení obvodu nebo velký odpor v něm zastaví průběh těchto reakcí. Popsanému článku velmi blízce odpovídá činnost korozního makročlánku, který se může vytvořit spojením součástí ze dvou odlišných kovů v elektrolytu obsahujícím depolarizátor.

Ve skutečných podmínkách ovšem povrch technických kovů není nikdy zcela homogenní, a proto dílčí anodická a katodická reakce probíhají alespoň s částečnou lokalizací přednostně na určitých místech povrchu.

Rychlost polarizace je vyjadřována pomocí veličiny přepětí η vzhledem k rovnováze potenciálu elektrody.

Elektrodový potenciál

Potenciál E (V) kovové elektrody v roztoku má charakter termodynamické veličiny a je závislý na změně Gibbsovy energie ΔG (J). Při reakci mezi kovem a elektrolytem dochází k výměně částic a nábojů. Za konstantního tlaku a teplotě se energie uvolňuje podle rovnice:

w = ΔG            (2)

Během koroze kovu v elektricky vodivém prostředí dochází k přemísťování valenčních elektronů při průběhu příslušné elektrodové reakce:

w = zFE            (3)

kde z – počet vyměněných elektronů v rámci jednoho atomu, F – Faradayova konstanta (96487 C), E – potenciál kovu [V].

Dosazením rovnice (3) do rovnice (2) dojde k vyjádření Gibbsovy energie soustavy elektrickými veličinami:

ΔG = zFE            (4)

Při korozních procesech jsou nejčastějšími depolarizátory vzdušný kyslík nebo vodíkové ionty – protony. Hovoří se proto o kyslíkové či vodíkové depolarizaci.

Elektrodový potenciál má zásadní význam pro průběh elektrodové reakce. Pro každou rovnováhu elektrochemické reakce existuje její rovnovážný potenciál E_r. Je-li potenciál elektrody E = E_r, je reakce v rovnováze a neprobíhá. Je-li však potenciál elektrody rozdílný od rovnovážného (rovnice 4), reakce může probíhat, a to ve směru oxidace, je-li přepětí η > 0 (elektroda má kladnější potenciál než E_r), nebo ve směru redukce, je-li η < 0. Přepětí současně charakterizuje hnací sílu reakce; s rostoucím η roste rychlost reakce, pokud není omezena transportními procesy.

E – E_r = η ≠ 0            (5)

Kyslíková a vodíková depolarizace

Při korozních procesech jsou nejčastějšími depolarizátory vzdušný kyslík nebo vodíkové ionty – protony. Hovoří se proto o kyslíkové či vodíkové depolarizaci.

Při kyslíkové depolarizaci probíhají sumární reakce:

                                                             O₂ + 4H⁺ + 4e^- → 2H₂O                   (kyselé prostředí)               (6)

                                                            O₂ + 2H₂O + 4e^- → 4OH^-                 (zásadité prostředí)             (7)

Vzhledem k poměrně vysoce pozitivnímu potenciálu mohou s kyslíkovou depolarizací korodovat i kovy značně elektrochemicky ušlechtilé, jako cín, měď a stříbro.

Při vodíkové depolarizaci se její účinnost zvyšuje s rostoucí kyselostí roztoku a probíhají následující reakce:

                                                                   2H⁺ + 2e^- → H₂                           (kyselé prostředí)               (8)

                                                            2H₂O + 2e^- → H₂ + 2OH^-                 (zásadité prostředí)             (9)

Pourbaixovy diagramy

Vliv pH na korozní odolnost materiálů je vyjadřován v diagramech E-pH, které jsou známé jako Pourbaixovy diagramy. Tyto diagramy poskytují informace o reakcích a reakčních zplodinách po dosažení termodynamické rovnováhy v čisté vodě a obsahují tři základní oblasti:

• oblast imunity - samotný kov je stabilní složkou a je odolný vůči napadení v podmínkách, pro které byl diagram sestrojen,
• oblast koroze - oblast, ve které jsou splněny termodynamické podmínky pro korozi kovů a stabilními složkami jsou zde rozpustné ionty,
• pasivní oblast - termodynamicky stabilní jsou nerozpustné složky, které chrání kov před korozním napadáním.

Pourbaixův diagram pro Fe na obr. 1 ukazuje, že železo může korodovat v širokém spektru pH. Při vyšších hodnotách E se vytváří pasivní vrstva Fe₂O₃, Fe₃O₄, resp. Fe(OH)₂.

               Obr. 1  Pourbaixův diagram pro Fe

Zjednodušený Pourbaixův diagram pro Mg je znázorněn na obr. 2. Z diagramu plyne, že při pH mezi 0 až 11 dochází k aktivnímu rozpouštění Mg, zatímco při pH větším než 11 je chráněn stabilní pasivní vrstvou Mg(OH)₂. Na rozdíl od hliníku vytváří hořčík stabilní pasivní vrstvy ve vodném roztoku bez účasti dalších iontů. Podmínkou je pouze pH vyšší než 11. Oblast imunity existuje kvůli výrazně negativnímu standardnímu potenciálu Mg pouze pod hodnotou -2,5 V.

   Obr. 2  Zjednodušený Pourbaixův diagram pro Mg

Z Pourbaioůva diagramu pro Cu na obr. 3 je zřejmé, že měď se dokáže pasivovat v neutrálních i ve slabě zásaditých prostředích a v kyselinách dochází ke korozi. Výrazná oblast imunity souvisí s ušlechtilostí mědi (standardní potenciál je + 0,35 V).

  Obr. 3  Zjednodušený Pourbaixův diagram pro Cu

2.3 Hlavní činitelé ovlivňující korozní systém

Na vznik a na průběh korozního pochodu působí řada vlivů. Při korozním procesu se jen ve výjimečných případech uplatňuje pouze jediný vliv, i jediný působící činitel však ovlivňuje několik pochodů nebo stavů, které přímo či nepřímo souvisí s průběhem reakce kovu s prostředím. Někdy je obtížné určit, který z působících činitelů a který z jeho účinků se projeví jako rozhodující pro průběh koroze v daných podmínkách.

Vlivy působící na korozní proces lze rozdělit do tří skupin:

• dané stavem materiálu,
  
• dané stavem korozního prostředí,
• spojené s konstrukcí výrobku nebo zařízení.

Vliv materiálu

Údaje o korozní odolnosti materiálu se obvykle vztahují na kov nebo slitinu, které svým chemickým složením odpovídají příslušné normě nebo technickým podmínkám.

O korozní odolnosti materiálu rozhoduje:

• obsah nečistot,
  
• struktura materiálu,
• stav povrchu materiálu.

Nečistoty kovového materiálu mohou být dvojího druhu. Jednak je možné považovat za nečistoty všechny složky, které nejsou záměrnými legujícími přísadami (síru v oceli, železo ve slitinách hořčíku apod.). Druhým typem nečistot jsou látky, které se dostávají do povrchových vrstev při jeho zpracování nebo použití (zaválcované okuje, vměstky, méně ušlechtilé kovy atd.). Obecně lze říci, že každá nečistota může urychlit korozní pochod (např. ve slitině hliníku částice mědi vyloučené na povrchu). Nečistoty se projevují již v počáteční fázi korozního procesu, kdy mohou ovlivnit počátek celkové koroze a její charakter.

Struktura kovového materiálu je další vlastností významnou pro korozi. Pro reakci kovu s prostředím má vliv orientace jednotlivých krystalů kovu a energetické poměry v krystalové mřížce. Významným strukturním vlivem z hlediska koroze je vznik nebo změna charakteru a chemického složení fází na hranicích jednotlivých zrn. Dochází k nim při tepelném zpracování nebo již při výrobě materiálů, jejich zpracování, svařování atd. Tyto fáze mohou představovat korozně aktivnější složky nebo zhorší korozní odolnost matrice tím, že odčerpají některé prvky, např. chrom do karbidů u korozivzdorných ocelí.

Stav povrchu materiálu rovněž ovlivňuje korozní proces. Drsné povrchy snáze reagují s prostředím než hladké. Drsný povrch má celkově větší aktivní plochu a při atmosférické korozi se na drsném povrchu vytváří vrstva vlhkosti a déle se na něm udržuje než na hladkém povrchu.

Vliv korozního prostředí

Korozní systém je značně ovlivněn prostředím, ve kterém proces probíhá. Podle prostředí je možné rozlišovat:

• atmosférickou korozi,
  
• korozi ve vodách,
• korozi v půdách.

Atmosférická koroze se vyskytuje v největším rozsahu, neboť převážná většina kovových výrobků plní svojí funkci v atmosféře. První z vlivů, které spolupůsobí na atmosférickou korozi, jsou klimatické podmínky dané vlhkostí a teplotou vzduchu a jeho znečištěním. Tím je dán i elektrochemický charakter této koroze. Korozní děj probíhá pod velmi tenkou vrstvou vody, nasycené rozpustnými složkami atmosféry, hlavně oxidem siřičitým SO₂, amoniakem NH₃, kyselinou chlorovodíkovou HCl a aerosoly, příp. oxidem uhelnatým CO. Tento vodní film o tloušťce 50 až 150 μm vzniká kondenzací vodních par obsažených ve vzduchu.

Nejdůležitější jsou změny teploty související s tvorbou rosného bodu a kondenzací vodních par. Při nízkých teplotách se atmosférická koroze zastavuje zmrznutím elektrolytu. Při vzrůstající teplotě vzrůstá i rychlost koroze.

Koroze ve vodách má největší význam z oblasti koroze v kapalinách. V technické praxi se vyskytuje převážně voda, ve které jsou rozpuštěné různé chemické látky kyselého a zásaditého charakteru, které přímo ovlivňuji intenzitu koroze. Koroze kovů ve vodách je elektrochemický děj, jehož rychlost může být ovlivněna řadou neelektrochemických činitelů, které se mohou projevovat rovněž samostatně, jako jsou chemické děje v roztoku, vliv mechanických nečistot, kavitace, vliv mikroorganismů apod. V průběhu koroze ve vodě v přibližně neutrální prostředí, kde koroze probíhá kyslíkovou depolarizací má na rychlost koroze největší vliv přítomnost a obsah kyslíku. Proto je účelné u uzavřených vodních systémů zamezit přístup kyslíku. Případně ho odstraňovat odplyňováním nebo chemickými činidly.

Koroze v půdách patří mezi zvláštní případy koroze v roztocích elektrolytů, neboť půda je tvořená jak fází tuhou, tak i plynou a kapalnou. Z korozního hlediska má základní význam kapalná fáze, představovaná vodným roztokem elektrolytu s různým množstvím rozpuštěných plynů a solí. Plynnou fázi půdní struktury tvoří kyslík
(10 – 20 %), dusík (70 – 80 %) a CO₂ (0,1 – 10 %).

Korozní prostředí působí:

• chemickým složením,
  
• teplotou,
• tlakem,
• relativním pohybem ve vztahu k povrchu kovového materiálu.

Vyšší teplota prostředí vytváří předpoklady pro urychlení korozní reakce. Zvýšení teploty se projevuje nepříznivě hlavně u procesů s vodíkovou depolarizací a při korozi v plynech. U procesů podmíněných kyslíkovou depolarizací může mít zvýšení teploty opačný účinek.

Tlak kapalného korozního prostředí se může projevit svým mechanickým účinkem a ve spojení s korozním účinkem prostředí může urychlit některé formy strukturního napadení kovu. Významné je působení tlaku nad elektrolytem, který ovlivňuje rozpustnost plynných složek a zejména u procesů probíhajících s kyslíkovou depolarizací vede ke zvýšení koroze.

Pohyb korozního prostředí jak kapalného tak plynného je velmi častým činitelem, který se při korozi uplatňuje. Urychlení transportních pochodů, jež je s ním spojeno, vede obvykle ke zvýšení koroze. Pozitivně může působit pohyb elektrolytu, jestliže je v systému nebezpečí vzniku bodového napadení, ať je to dáno charakterem materiálu (Al s pasivní vrstvou na povrchu) nebo tím, že za klidu dochází k tvorbě usazenin na povrchu, pod nimiž může dojít k lokálnímu napadení.

Ovlivnění konstrukcí výrobku

Při praktickém použití kovových konstrukčních materiálů může někdy materiálová skladba nebo konstrukční řešení výrobku vytvořit podmínky, za nichž se chování materiálu bude lišit od případu, kdy by uvažovaným podmínkám korozního prostředí byl vystaven výrobek stejného konstrukčního materiálu.

K nejčastějším vlivům této skupiny patří:

• kontakt s jiným materiálem,
  
• konstrukční uspořádání některé části zařízení,
• mechanické namáhání, jakému je určitá část výrobku vystavena.

Z elektrochemické koroze plyne, že každé přímé elektricky vodivé spojení dvou kovů, které jsou ponořeny do elektrolytu, představuje potenciální korozní článek, v němž bude urychlena koroze kovu méně ušlechtilého. Škodlivý může být i kontakt kovu s nekovovým materiálem, zejména jde-li o materiál navlhavý, např. dřevo.

Podobné místně zhoršené podmínky mohou nastat i bez přítomnosti jiného materiálu jen nevhodným konstrukčním uspořádáním. Štěrbiny, rozdíly v proudění nebo teplotě média, podmínky pro tvorbu usazenin, narušování ochranných vrstev atd.

2.4 Pasivita kovů

V průběhu korozního procesu v aktivním stavu mohou vznikat korozní produkty jednoduché nebo komplexní ionty kovu rozpuštěné v korozním prostředí. V závislosti na složení kovu, prostředí a na potenciálu mohou také vznikat korozní produkty tuhé, které mohou intenzivně potlačovat průběh dílčí anodické reakce kovu, a tím učinit povrch tohoto kovu pasivním proti další korozi, tzn. povrch lze převést do pasivního stavu.

Průběh elektrochemických reakcí a popis korozních vlastností kovu nebo slitiny v široké oblasti potenciálů poskytuje potenciostatická polarizační křivka, změřená v uvažovaném korozním prostředí. Tato polarizační křivka udává informace o možnostech ochrany proti korozi v daném systému kov – elektrolyt.

Schematickou polarizační křivku znázorňuje obr. 4. V oblasti aktivního stavu se kov vyskytuje bez přítomnosti tuhých korozních produktů. Po dosažení hodnoty E_p (v závěru přechodové oblasti) dosahuje kov plné pasivity a u některých pasivovatelných kovů může docházet ke snížení korozní rychlosti tak, že prakticky odpovídá úplné odolnosti kovu. K přechodu kovu z aktivního do pasivního stavu je třeba překonat kritickou pasivační proudovou hustotu, která odpovídá hodnotě při dosažení E_p. Čím je její hodnota menší, tím snáze kov do pasivního stavu přechází. U slitin se tato hodnota snižuje přísadou dobře pasivovatelných kovů, tj. u korozivzdorných ocelí především chrom nad 12%, dále pak molybden a nikl. Využitelnou oblastí pasivity se vyznačují jen některé kovy např. chrom, hliník, titan, zirkonium a hořčík. Pasivní vrstvy těchto kovů mají nečastěji oxidický charakter, mohou však vznikat i vrstvy solné. Jiné kovy jsou pasivní jen v omezené oblasti pH. Odolnost kovu v pasivním stavu především závisí na rychlosti rozrušování pasivní vrstvy v daném prostředí a podmínkách. Při dalším růstu potenciálu a překročením hodnoty E_t dochází ke korozi v transpasivním stavu.

E_p = pasivační potenciál, tj. korozní potenciál, při němž hodnota korozního proudu dosahuje vrcholu a nad nímž je oblast potenciálů, kde je kov v pasivním stavu, tzn. stav kovu, u kterého dochází ke snížení korozní rychlosti vytvořenou pasivační vrstvou.

E_t = transpasivační potenciál, tj. potenciál, nad nímž je kov v transpasivním stavu, tzn. stav kovu, který je polarizován na hodnotu potenciálu nad oblastí pasivního stavu a je charakterizován výrazným vzestupem korozního proudu a to bez výskytu bodové koroze.

2.5 Druhy korozního napadení

Koroze kovů se projevuje nejen hmotnostním a rozměrovým úbytkem materiálu a tvorbou korozních produktů, ale i strukturním poškozením materiálu. Korozní napadení je možné hodnotit z mnoha hledisek. Korozi, která se projevuje nezávisle na struktuře kovu nebo slitiny, dělíme podle stupně rovnoměrnosti rozpouštění povrchu, dále se používá rozdělení podle typu napadení a vzhledu materiálu, podle charakteru korozního děje a podle korozního prostředí. Je-li koroze složena za dvou dílčích dějů, pak se souhrnně jedná o korozní proces. Základní druhy koroze dle charakteristiky tvaru napadení jsou:

Rovnoměrná koroze

Rovnoměrná koroze způsobuje stejnosměrné rozpouštění po celém povrchu a lze ji vyjádřit ztrátou hmotnosti v gm^-2d^-1, úbytkem tloušťky v mm/rok apod. Zda došlo ke koroznímu napadení se usuzuje ze změny profilu povrchu před korozní zkouškou a po ní. Jednoznačné zjištění vyplyne ze stanovení změny hmotností a rozměrů vzorků. Schéma rovnoměrného napadení je na obr. 5.

Rovnoměrně jsou napadeny např. kovy v případech, kdy nemají ochranné vlastnosti a je celá korodovaná plocha pokryta korozními zplodinami, jestliže vznikající zplodiny nemají ochranné vlastnosti a umožňují stejnoměrnou difúzi iontů po celém fázovém rozhraní nebo vznikají rozpustné korozní zplodiny.

  Obr. 5 Rovnoměrná koroze, 1 – původní povrch, 2 – povrch po napadení

Bodová koroze

Jedná se o zvláště nebezpečný druh napadení u materiálů odolných proti rovnoměrné korozi; při celkově malém hmotnostním úbytku materiálu může vést k rychlé perforaci do velké hloubky, která je podstatně větší než průměr bodového napadení. Schéma bodové koroze je na obr. 6.

Dochází k ní především v roztocích obsahujících chlor, brom nebo jod, jejich soli, zejména halogenidy těžkých kovů nebo chlornany.

  Obr. 6 Schéma bodové koroze

Důlková koroze

Podobně jako bodová se projevuje u pasivovaných materiálů lokálním porušením ochranné vrstvy za vzniku aktivního centra. Hloubka napadení se však přibližně rovná jeho šířce. Schematické znázornění důlkové koroze je na obr. 7. Příklad napadení hliníkové slitiny důlkovou korozí společně s bodovou je zobrazen na snímku ze světelného mikroskopu na obr.  8.

  Obr. 7 Schéma důlkové koroze

  Obr. 8 Napadení důlkovou a bodovou korozí hliníkové slitiny AlCu4Mg, expozice 1000 h v solné mlze 5 % NaCl

Selektivní napadení

Selektivní koroze se vyskytuje u slitin s dvou a vícefázovou strukturou a projevuje se napadením pouze jedné fáze (obr. 9a). V případě, že korodující fáze je ve struktuře přítomna v menším množství, vzniká korozní napadení selektivní a jeho tvar je závislý na tvaru a rozložení korodující fáze. Obvykle se korodující fáze liší chemickým složením. Také může dojít k napadení pouze některých zrn jednofázové struktury (obr. 9b) nebo pásma tvořeného vměstky či precipitáty.

Příklad napadení hořčíkové slitiny AZ91 po expozici v korozní komoře v prostředí solné mlhy je zobrazen na snímku ze světelného mikroskopu na obr. 10.

 
  Obr. 9 Schéma selektivní koroze; a) napadena jedna fáze více fázové struktury, b) napadení jednotlivých zrn struktury

Obr. 10 Selektivní koroze hořčíkové slitiny AZ91, expozice 48 h v solné mlze 5 % NaCl

Mezikrystalová koroze

Tento typ koroze vzniká v případě, že napadení hranic zrn je podstatně rychlejší než koroze vlastního zrna a je doprovázena zhoršením mechanických vlastností.

Koroze může probíhat po hranicích všech zrn nebo jen některých, obecně dosud neurčitelných. Napadení může být také plošně omezeno a vytvářet shluky vlivem nehomogenity prostředí nebo vlivem odlišnosti vlastností hranic zrn v určité oblasti kovů.

Schématické znázornění tohoto druhu napadení je zobrazeno na obr. 11Napadení mezikrystalovou korozí hliníkové slitiny AlCu4Mg1 po expozici 480 hodin v neutrálním 5 % vodném roztoku NaCl je na snímku z rastrovacího elektronového mikroskopu zachyceno na obr. 12.

Obr. 11 Schéma mezikrystalové koroze

Obr. 12 Napadení mezikrystalovou korozí hliníkové slitiny AlCu4Mg, expozice 480 h v solné mlze 5 % NaCl

Korozní praskání

Korozní praskání vzniká při současném působení koroze a mechanických vlivů, kdy může být korozní napadení intenzivnější, než jaké by odpovídalo součtu poškození při odděleném působení obou vlivů. Vznik tohoto jevu závisí především na typu korozního prostředí, na teplotě a na velikosti faktoru intenzity napětí. Typická prostředí, která vyvolávají korozní praskání u vybraných typů slitin jsou popsána v Tab. 1.

Citlivost na korozní praskání ovlivňují:

• metalurgické faktory
  • chemické složení kovu,
  • velikost vnitřního napětí, stupeň deformace,
  • přítomnost heterogenity,
  
  
• elektrochemické faktory
  • hodnota elektrochemického potenciálu,
  • schopnost kovu pasivovat se,
  • charakter korozního prostředí.

Tab. 1 Typická prostředí vyvolávající korozní praskání některých slitin

Slitiny	Korozní prostředí
Hliníku	Roztoky NaCl-H2O2; roztoky NaCl; mořská voda, vzduch, pára.
Mědi	Páry a roztoky amoniaku; aminy, voda, pára.
Zlata	Roztoky FeCl3; kyselina octová, solné roztoky
Olova	Roztok octanu olovnatého
Hořčíku	Roztoky NaCl-K2CrO4, přímořská atmosféra; destilovaná voda
Niklu (Monel, Inconel, Nikl)	Soda – roztoky, tavenina; kyselina fluorovodíková, kyselina fluorokřemičitá
Titanu	Mořská voda; zejména kyselina dusičná; oxidy dusíku typu NOx; methanol – HCl
Ocel uhlíková	Roztoky NaOH; roztoky NaOH-Na2SiO3; roztoky dusičnanu vápenatého, sodného i amonného; směsi kyselin (H2SO4 a HNO3), roztoky HCN; kyselý roztok H2S, mořská voda, amoniak.
Korozivzdorné oceli	Kyselé roztoky chloridů (MgCl2 + BaCl2); roztoky NaCl – H202; mořská voda - H2S; roztoky NaOH – H2S; vody za vyšších teplot a tlaků a kondenzáty obsahující chloridy, kyslík.

Čisté kovy mají vyšší odolnost vůči koroznímu praskání ve srovnání s jejich slitinami, nejsou ovšem imunní. Porušení může mít charakter interkrystalický, kdy se trhlina šíří po hranicích zrn nebo transkrystalický, a to v případě, že se trhlina šíří přes zrna.

Korozní únava

Korozní únava vzniká, jestliže je materiál vystaven střídavému namáhání a součastně koroznímu prostředí. Nelze uvažovat o mezi únavy, protože korozí se průřez součástí stále zmenšuje. Únavová křivka se stoupajícím počtem cyklů stále klesá při klesajícím napětí, takže i pod mezí únavy dojde k lomu.

Korozní únavu lze vysvětlit na základě účinků vrubů vyvolaných korozí a obecně energetickými procesy na povrchu kovu za koroze. Povrchově aktivní látky ovlivňují stav napjatosti v závislosti na relativním povrchovém napětí a kapilárním vnikání do nerovností povrchu a mikrotrhlin, vznikajících v průběhu únavy. Tyto trhliny bývají obvykle transkrystalické a mohou se větvit.